Tiché údolí

 Roztoky Tiché údolí

Tiché údolí (ne)klidu

Tiché údolí. Už ten název zní jako slib. 

Sladký příslib klidu, šumění listí, zurčení potoka a zpěvu ptáků. 

Člověk si představí, jak se ponoří do náruče přírody, kde čas plyne pomalu 

a vzduch voní po vlhké zemině a podzimním listí.

Jenže realita má jiný soundtrack.

Každých pět minut se nad hlavou rozburácí nebe. Letadlo, další letadlo, a ještě jedno.

 Místo oblohy vidím bříška strojů, místo ticha slyším hukot motorů. 

Únětický potok se sice snaží, skáče přes kameny, klokotá, zpívá svou vodní píseň,

 ale proti tryskáčům nemá šanci. 

Je to jako by příroda šeptala, zatímco civilizace křičí.

U zbořené Maxmiliánky se cesta stáčí zpět. Silnice, nádraží, návrat do rytmu města. 

Tiché údolí zůstává za mnou, ne tak tiché, jak jsem doufala, ale přesto krásné. 

Možná právě ten kontrast dává místu jeho zvláštní kouzlo. 

Ticho, které se musí hledat mezi decibely.

A možná i to je dnes luxus. 

Ticho, které není samozřejmostí.

Prvorepublikové vilky se se mnou loučí tiše, jako by chápaly, 

že každý výlet jednou končí. 

Stojí tu hrdě, s patinou času na fasádách, s okny, která kdysi hleděla do budoucnosti,

 a dnes jen poklidně sledují kolemjdoucí. 

Jejich elegance neprahne po pozornosti, stačí jim být. 

A já jim za to děkuji.

Odcházím s hlavou plnou kontrastů: 

příroda a technika, ticho a hluk, minulost a přítomnost. 

Tiché údolí mi nabídlo víc než jen procházku, připomnělo mi,

že krása se často skrývá právě v těchto paradoxech.