Kameny zmizelých

Dnes si sem uložím tyto informace

Říčanské náměstí mezi válkami

V letech mezi dvěma světovými válkami bylo na říčanském, dnešním Masarykově náměstí živo. Lidé se nejčastěji pohybovali pěšky, a tak se mohli zastavit a dát se s kolemjdoucími do řeči. Na slunci i v dešti si tam hrály děti. Ke každodennímu ruchu a cvrkotu přispívaly také hostince, spolkový život… a obchodníci. Mezi nimi byly čtyři (rozvětvené) rodiny, na které jejich současníci vzpomínali jako na laskavé a k zákazníkům uctivé. Rodiny s židovskými předky, na které se od poloviny třicátých let začaly snášet stíny v podobě Norimberských zákonů umožňujících provádět nacistickou rasovou diskriminaci.

Nacisté v polovině roku 1940 napočítali v Říčanech 53 Židů. Dalších 37 žilo v tehdy samostatných Radošovicích a na Strašíně. Nejvíce jich bydlelo právě na náměstí a v nejbližším okolí. Většina z těchto rodin za druhé světové války zmizela v likvidačních táborech. Z paměti města je ale nikdo vymazat nedokázal.

Otisk v muzejní sbírce

Z dokumentů uložených ve sbírce a v digitálním archivu Muzea Říčany vyplývá, že se židovské rodiny zapojovaly do společenského dění, do spolkového a do sportovního života ve městě. Dcery obchodníka Rudolfa Elsnera Jarmila a Věra chodily cvičit do Sokola. Syn Bertholda Becka Jiří byl členem SSC (Studentského sportovního klubu) a stejně jako syn Hedviky Turnovské Karel patrně hrál za tento klub hokej. Viktor Kraus, lékař, který bydlel v domě č. 326 na dnešní Cestě Svobody, se zasloužil o vznik prvního říčanského kina Bio Sokol a byl členem správní rady SK Říčany. Ve fotbalovém klubu působil jako zdravotník.

Říčanští Židé také podporovali místní muzeum, založené v roce 1908. Už v roce 1918 mu Jindřich Strašnov věnoval velociped, vysoké jízdní kolo. V roce vzniku Československa Karel Beck daroval muzeu část porcelánového čajového servisu, o devět let později získalo muzeum od Bertholda Becka dřevěné boty-opánky. V dalších letech Beckovi dokonce ve svém domě vyhradili místo pro muzejní sbírky. (Muzeum se totiž neustále stěhovalo, ve vlastních prostorách se usídlilo až v roce 1949.) V prvním patře jejich domu nebyly tentokrát předměty jen uloženy, ale také vystaveny, a to v letech 1936–1940.

Židovské obřady

Vzácnými památkami, které se vážou k praktikování judaismu a k jeho obřadům, jsou předměty spojené s obřadem Bar micva. V jeho průběhu se z židovského chlapce stává dospělý muž, který přijímá zodpovědnost za dodržování micvot – přikázání. Koná se krátce po chlapcových 13. narozeninách. Chlapec je poprvé vyvolán k Tóře (prvním pěti knihám Starého zákona), aby z ní přečetl příslušný týdenní oddíl, popřípadě také pasáž z prorockých knih.

Sbírka Muzea Říčany uchovává stříbrné tas a jad: štít zavěšovaný na stočenou Tóru a rituální ukazovátko ve tvaru ručičky pro čtení a obracení listů Tóry. Upomínají na 26. srpen 1896, kdy mezi dospělé muže vstupoval Ervín Strašnov, syn obchodníka Jindřicha Strašnova.

Židovská modlitebna se v době mezi válkami nacházela v domě na náměstí č. 6/17, jen kousek od textilního obchodu Fišerových. Nejbližší synagogy pak byly v Uhříněvsi a ve Strančicích. Říčanští Židé administrativně spadali do židovské náboženské obce Uhříněves.

Nesmíme zapomenout

Do transportů začali místní Židé odcházet od roku 1942. Nejprve se ocitli v ghettu Terezín, odtud je vlak odvezl do Osvětimi, Treblinky, Sobiboru a dalších likvidačních táborů. Největší transport Židů z Uhříněvsi a okolí proběhl 12. září 1942 na svátek Roš ha-šana (pohyblivý židovský Nový rok), kdy bylo odtud do Terezína převezeno 212 Židů.

Podle údajů, které se podařilo dohledat, do transportu z Říčan, Radošovic a Strašína odešlo a už se nevrátilo 73 Židů. Jen hrstka přežila v koncentračních táborech, někteří díky úkrytu nebo emigraci.

Trvalo dlouho, než se v Říčanech o někdejších spoluobčanech začalo znovu veřejně mluvit. V roce 2012 byla na říčanské Staré radnici odhalena pamětní deska obětem holocaustu. Roku 2017 byly na Masarykově náměstí vsazeny první Stolpersteiny, kameny zmizelých. O tři roky později vznikl ve staré trafice na náměstí infostánek ke kamenům zmizelých. Kameny, o které máme každodenně škobrtnout, abychom nezapomínali na minulost, stále přibývají. V roce 2025 jich bude už jednatřicet.

 zdroj: www.muzeumricany.cz