Muzeum Prahy jako úniková hra

V prosinci se po dlouhé rekonstrukci znovu otevřelo Muzeum hlavního města Prahy. 

Na návštěvu jsem se dostala až nyní v lednu – období, kdy počasí člověka spolehlivě odradí od procházek v přírodě a donutí hledat útočiště pod střechou.

Vstupní dvorana i monumentální schodiště září novotou. Člověk by skoro uvěřil, 

že ho čeká světlá, moderní expozice. Jenže právě tady světlo končí. Doslova.

Hlavní výstava je ponořená do tmy. Na stěny se promítají záběry pražských povodní a prostor působí spíš jako filmová scéna než muzeum. 

Hledala jsem cestu dál, ale těžké černé závěsy mě dokonale zmátly. 

Nakonec jsem zahlédla paní mizící v rohu, a tak jsem ji raději následovala,

 jinak bych tam možná bloudila dodnes.

Další sál ukrývá Langweilův model Prahy. Ten je rozdělený na menší části a vystavený ve skleněných tubusech, kde se jednotlivé budovy efektně rozsvěcují. 

I tady ale vládne téměř úplná tma. Připadala jsem si jako v únikové hře: 

hledáte cestu, sledujete světelné indicie a doufáte, že vás to nakonec pustí ven.

Když jsem se konečně dostala zpátky na denní světlo, musela jsem se smát. 

Takovou výstavu jsem ještě nezažila. Neříkám, že špatnou, jen naprosto jinou, než jsem čekala. 

A rozhodně nezapomenutelnou.