Zastavení u Lilith

Když procházím Karlínem, vždycky mě to nakonec zavede k Lilith. 

Je to přesně ten typ umění, které si člověka samo přivolá. 

I veřejný prostor může být hravý, provokativní i trochu zneklidňující zároveň.

Lilith je obrovská, výrazná a působí dojmem, že se každou chvíli odlepí od fasády 

a udělá krok vpřed. A aby toho nebylo málo, její hlava se dokonce otáčí. 

Mně se tento pohyb zachytit nepodařilo, ale možná je to tak lepší. Některé věci mají zůstat jen pro oko, ne pro objektiv.

Celou scénu doplňuje i plastika obří ruky a nohy, další typické prvky z Černého tvorby. Tyhle monumentální části těla mají společný rukopis: jsou hravé, provokativní a vždycky trochu mimo měřítko. Přesně tak, aby člověka vytrhly z rutiny a donutily ho zvednout hlavu.

Zastavit se u Lilith je pro mě skoro rituál. Nechám ruch Karlína za zády a jen pozoruju, 

jak se její kovová silueta mění podle světla a počasí. Jednou působí hrozivě, jindy elegantně, ale nikdy nezůstane bez povšimnutí. 

Černého instalace tu vytvářejí zvláštní, trochu hravý, trochu provokativní vesmír.

 A já se do něj vždycky ráda na chvíli nechám vtáhnout.