Matějská pouť

Koncem února, sotva se Matěj otočí v kalendáři, Praha ožije první jarní poutí. 

A protože slunce se rozhodlo, že letos bude dělat reklamu opalovacím krémům už v březnu, vyrazila jsem tam o víkendu i já. Nejsem si jistá, jestli jsem šla za zábavou, nebo jestli mě tam jen odfoukl vítr z horské dráhy, ale ocitla jsem se tam. Sledovala jsem to radostné nadšení mladých lidí. Nás staroušků tam bylo málo.

Hned u vstupu mě vítal kolotoč, který se točil tak vysoko, že jsem měla podezření, 

že nahoře vybírají příplatek za výhled na Alpy. 

Děti na něm vřískaly radostí, dospělí spíš existenciální úzkostí, 

ale všichni se tvářili, že to tak má být.

Horská dráha se vlnila nahoru a dolů jako moje nálada po třetí kávě.

 Když jsem slyšela, jak lidé křičí, nebyla jsem si jistá, jestli je to radostí, 

nebo jestli právě přehodnocují své životní volby.

 Každopádně to znělo upřímně.

Tobogány slibovaly rychlý sešup a taky ho dodržely. 

Někteří návštěvníci sjeli tak rychle, že jsem měla pocit, 

že by mohli konkurovat pošťákům při doručování expresních zásilek (ha, ha,ha).

Strašidelný zámek lákal na tajemno. 

A pak tu byly děti v nafukovacích balonech, jak se kutálely po vodní hladině.

 Vypadalo to jako soutěž o to, kdo se nejrychleji otočí vzhůru nohama.

 Rodiče stáli kolem a fotili 

Zábavy bylo tolik, že jsem si domů odnesla nejen fotky,

ale i cukrovou vatu ve vlasech.
A začalo to přesně tak jak má, se sluníčkem a radostí.