Dvě hlavy

Dvě hlavy v dutém stromě

U cesty, kde se denně míhá život a kroky poutníků se mísí s šumem větru, stojí nenápadná dřevěná skulptura. V dutém výřezu starého kmene jsou zasazeny dvě hlavy, tiché, ale přesto výmluvné. Jako by se právě vynořily z hlubin dřeva, z paměti stromu, který tu kdysi rostl.

Jejich pohled sleduje čilý ruch kolem. Auta projíždějí, lidé spěchají, psi štěkají, ale ony zůstávají klidné. Strážkyně okamžiku. Pozorovatelky světa, který se mění rychleji, než dokážeme vnímat.

Dřevo, z něhož jsou vyřezány, nese stopy času. Jemné praskliny, suky i kresba letokruhů vytvářejí příběh, který se nedá přečíst nahlas, ale dá se cítit. Jako by každá vráska na jejich tvářích byla otiskem někoho, kdo se tu zastavil, nadechl a pokračoval dál.

Možná nám připomínají, že i uprostřed spěchu je dobré se na chvíli zastavit. Podívat se kolem sebe. Vnímat svět, který se neustále mění, a přesto v sobě nese tichou krásu.

A tak tam stojí, dvě hlavy v dutém stromě. 

Dřevěný obraz, který mlčí, ale přesto vypráví. 

V dutém kmeni dvě hlavy dlí, jak dřevění špioni u lesní hlí. Koukají na svět a svět se diví, co asi vidí a co je baví.

Možná si šeptají: „Hele, zas pes!“ „A támhleten spěchá, ten nemá dnes čas.“ A vítr jim čechrá dřevěné vlasy, zatímco kolem běží lidské trampoty a časy.

Dvě hlavy v kmeni, co nic neřeší, jen tiše pozorují svět a mají z toho potěšení.