Perníčkový Štědrý den

Můj skutečný Štědrý den

Někdy není potřeba čekat na 24. prosince, aby člověk prožil svůj vlastní Štědrý den. 

Ten můj přišel ve chvíli, kdy si moje vnoučata – už dávno dospělá (22, 21, 19 a 18 let)  vyšetřila jeden společný den a přijela za mnou upéct perníčky.

Připravila jsem těsta, jako když byly malé. A ony? Válely, vykrajovaly, smály se, povídaly si o životě, o plánech, o radostech i starostech. Kuchyně byla plná vůně koření, tepla a takové té nenahraditelné pohody, která se nedá koupit ani naplánovat. 

Prostě vznikne, když jsou spolu lidé, kteří se mají rádi.

Možná už jsou dospělé, ale pro mě to budou vždycky moje holky a kluk, které kdysi sedávaly na židličkách a netrpělivě čekaly, až budou moci ozdobit první perníček. 

Dnes už jsou velké, samostatné, mají své životy – a právě proto si těchto společných chvil vážím ještě víc.

Ten den byl pro mě dárkem. A možná tím nejkrásnějším.