Když les spí

Začalo mrznout a hladina rybníka během několika dní zamrzla.

Vytvořila pevnou vrstvu ledu.

Na rybníku se objevili první bruslaři a při jízdě bylo slyšet typické praskání a dunění ledu, které občas připomínalo kuňkání žab.

Led si povídal.

V lese čerstvý sníh postupně zakryl všechno, co ještě zůstávalo viditelné po podzimu.

Sníh ležel na kamenech, listech i větvích a tlumil každý krok,
takže v lese panovalo nezvyklé ticho.
Prošla jsem známou trasu, tentokrát bez lidí a bez ruchu, jen s občasným zvukem vzdáleného bruslení.

V tom tichu jsem si všimla i toho, co jindy snadno unikne. 

Na okamžik jsem se zastavila a zadívala do kůry stromu.

Vidíš zajíce? Já ano. 

Malé lesní jezírko je zamrzlé a zasněžené, dokonale ukryté. 

Stopy návštěvníků 

Zimní adrenalin, jízda na kole po sněhu.

Když jsem dorazila k lesní chatě, překvapil mě pohled na okolí.

 Lesníci provedli velkou těžbu a místo, které bývalo schované v náruči stromů,

 bylo najednou obnažené.

 Chata s jezírkem působila jinak, skoro cize. 

Změna, která člověka na chvíli vytrhne z nostalgie.

Byla to moje poslední procházka v roce – silvestrovská.

Tiché, osobní rozloučení se starým rokem 2025.

Bez ohňostrojů, bez hluku, jen já, les a sníh,

který všechno přikryl měkkou bílou dekou.

A možná právě proto to bylo tak silné.