Burčák

Burčák jsme našli. Tedy až ve třetím vinařství, takže už jsme začínali mít obavy, jestli letos vůbec bude. Nakonec byl růžový, krásný a přesně takový, na jaký jsem se těšila.

Jenže ouha. Byl hodně sladký.

A protože nejsem zrovna milovník tekutého cukru, sáhla jsem nakonec po bílém víně. 

Takže jsem opět potvrdila, že jsem tak trochu bílá vrána. Vinaři by ze mě asi radost neměli.

S přáteli se vidíme jen jednou za rok, takže samozřejmě bylo co povídat. A když se lidé sejdou po roce, nestačí na to ani jedno odpoledne. Probíralo se všechno možné, co se za ten rok stalo, kdo co zažil, co nás potěšilo a co naopak bolelo. Všichni jsme si letos prošli

 i ztrátou někoho z rodiny, takže jsme naše blízké samozřejmě také řádně zapili.

 Člověk si občas potřebuje připít nejen na život, ale i na ty, 

kteří už u toho s námi být nemohou.

Mezi řečí jsme samozřejmě plánovali i další dovolenou na příští rok. Jenže pak jsme nějak dospěli k překvapivému zjištění:

Vlastně už dál jít nechceme.

A tak padl návrh, že se vrátíme zpátky parníkem.

Proč ne? V nohách jsme měli dost kilometrů, v hlavách ještě víc zážitků a v žaludku začínal pracovat burčák. Návrat lodí tedy vypadal jako naprosto rozumné řešení.

Na parník jsme si sice museli hodinu počkat, ale po burčáku nám to kupodivu vůbec nevadilo. Člověk se nikam nežene, svět se houpe tak nějak sám a hodina najednou není žádný problém.

A pak přišel další zážitek – poprvé v životě jsem plula lodí do zdymadla.

To už jsem byla úplně zaujatá. Sledovala jsem, jak se před námi zavřela vrata, jak se začíná plnit komora a hladina pomalu stoupá. Prohlédla jsem si i lodní věž a připadala si trochu jako technický dozor, který právě kontroluje, jestli to celé někdo dělá správně.

A musím říct, že jsem čekala, že plnění komory bude trvat snad věčnost.

Ale kdepak. Komora se naplnila překvapivě rychle a my mohli pokračovat dál.

Na konečné v Litoměřicích už na nás čekali noví cestující. My jsme naopak dorazili s pocitem, že máme za sebou další povedený den, během kterého jsme stihli víno,  vzpomínání, plánování dovolené, změnu dopravního prostředku 

a ještě jednu malou lekci z vodního stavitelství.

Teď už nás čeká jen jediný úkol:

Vyspat se z burčáku.

Zítra bude vsuvka můj pravidelný černobílý seriál vždy 15. den

a potom si prohlédneme město Litoměřice.