FTVS Praha

 

Fakulta tělesné výchovy a sportu UK pořádala den otevřených dveří, a já jsem si řekla,

 že se podívám, jak to dnes chodí na vysoké škole. 

U vstupu mi dali pásku na ruku, připadala jsem si skoro jako na festivalu,

 jen místo piva všude pobíhali studenti v legínách.

Obří maketa celého areálu!

 Dívala jsem se na ni jako turista, který se snaží pochopit, kde je sever. 

Ale musím uznat, že areál je opravdu působivý.

Přednáškové sály praskaly ve švech. Mladí seděli, poslouchali a tvářili se, že přesně vědí,

 co chtějí v životě dělat. 

Já jsem mezitím bloudila po chodbách, fotila všechno, co se nehýbalo, a občas i to, co se hýbalo moc rychle.

 Někteří studenti se po mně zvědavě ohlíželi, asi přemýšleli, jestli jsem z kontrolní komise, nebo jestli jsem omylem utekla z univerzity třetího věku.

Nejvíc mě ale přitáhla tělocvična. 

Tam to žilo tak, že jsem měla chuť si taky zaběhat, ale ráno jsem dobíhala vlak,

 tak mě chuť rychle přešla.

 Z oken byl krásný výhled na venkovní sportoviště, atletické dráhy, hřiště a další místa, kde bych si mohla natáhnout sval, o kterém ani nevím, že ho mám.

Plakáty, že hledají trenéry.

 To mě pobavilo. Trenérů je přece plná republika, hlavně těch, co sedí na tribuně, u televize nebo v křesle a přesně vědí, jak by to mělo hrát či sportovat.

Domů jsem odcházela s pocitem, že svět vysokých škol není jen pro dvacetileté s batohem. 

I seniorka si tu může najít inspiraci, pobavení a možná i novou výzvu. 

Jen ty překážky bych zatím nechala mladším.