Soutok Želivky a Trnavy

 

Dopolední přelud na soutoku 

Tam, kde se Želivka s Trnavou setkává,

podzim své barevné listí do vody dává.

Po hladině tiše plují,

své poslední tance v proudu kují.

Dopolední slunce se sklonilo níž,

k vodní hladině má najednou blíž.

Přišlo se napít, tvář si v ní smočit,

svůj zlatý obraz do proudu stočit.

Pod vodou trávy, jak učesané,

proudem jen lehce jsou rozvlněné.

V tichém tom pohybu, v zeleném šatu,

kolébají se v říčním svém zlatě.

Tu náhle kámen z vody se vynoří,

a fantazie hned obraz vytvoří.

Vydra! Snad vydra si na hladině hoví,

než další vlna její podobu uloví.

Jenže to kámen svou hlavu zvedá,

vydru tu člověk marně hledá.

Byl to jen přelud, co slunce tkalo,

a voda si tiše své tajemství vzala.

Na soutoku plyne čas bez spěchu,

listí se loučí v podzimním dechu.

A já si odnáším, než den se rozběhne,

chvíli, kdy skutečnost s fantazií splyne.